Čau! Dnes se v EP44 zas po delší době podíváme na jednu konkrétní epochu literárních dějin, a sice na situaci po roce 1948 a v padesátých letech. Nejprve si obecně povíme něco o tom, jak fungovaly různé spisovatelské svazy, jak omezovala spisovatele cenzura či autocenzura (autocenzura znamená, že spisovatelé věděli, co jim zřejmě neprojde, a tak to raději ani nenapsali). Poté si pracovně rozdělíme spisovatele do čtyř skupin: 1) konformisté; 2) exulanti; 3) členové „šedé zóny“; 4) vězni a odsouzenci. Všechny čtyři skupiny si projdeme, ke každé zařadíme několik spisovatelů, na jejichž příkladech si ukážeme, jaké měli autoři možnosti vyrovnat se s přítomností diktatury, cenzury a jediné oficiální ideologie. Někteří se přizpůsobili, protože s ideologií souhlasili (Vítězslav Nezval), jiní se přizpůsobili, protože jim nic jiného nezbývalo (Vilém Závada), další utekli z vlasti (Jan Čep, Jiří Voskovec, Martin Reiner) či skončili v tzv. šedé zóně: To znamenalo, že občas psát mohli, občas nemohli, občas se museli živit dělnickými pracemi, občas směli alespoň překládat nebo psát o nekonfliktních tématech. Poslední, nedobrovolné řešení pak představovala smrt (Karel Teige, Záviš Kalandra) či dlouholetý žalář (Bedřich Fučík, Jan Zahradníček). Na závěr si povíme o hrdinství Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, jež vystoupili na spisovatelském sjezdu a vyzvali k propuštění vězněných básníků.
Každý týden pro vás vypouštíme nové video. Pokud se o něm chcete dozvědět co nejdřív, sledujte nás na Facebooku a na YouTube kanále #napotítku. Tady na našem webu najdete různé články nebo třeba testy. Chtěli byste video na téma které jsme přeskočili nebo nám třeba říct, co se vám nezdá nebo se vám líbilo? Napište nám na Facebooku nebo do komentářů na YouTube a hlavně sdílejte, ať i vaši kamarádi a spolužáci mají na potítku inspiraci.
Ať se vám dobře čte!