Od Shakespeara k moderně

Shakespeare zemřel v roce 1616, počátky moderny nalézáme někde kolem roku 1810. To dělá necelých 200 let. Přesto z této epochy žádné video o knížce nenatočíme. Ne snad, že by se na literární scéně neudálo nic zásadního (no, minimálně na té české vlastně ani ne), nicméně vás lumpy asi nebudu podezřívat, že byste si chtěli přečíst třeba Miltonův Ztracený ráj, navíc ještě v Jungmannově překladu z roku 1804, tedy z doby, kdy teprve začínalo národní obrození a čeština vypadala třeba takhle:

Dewatero časů, jací den a noc
smrtedlnému wyměřují člowěku,
a šeredným swým plukem ležel zmožen
wáleje se u propasti ohniwé

A tohle je (bohužel) nejlepší překlad Ztraceného ráje, který dnes v Česku máme.

Pojďme si tedy raději stručně říct, co se za tu dobu v literatuře (a ve společnosti) událo.

 

Reformace, anti-reformace, baroko a první popravený král

Protože autor každého textu má právo nastavit pro vlastní text vlastní pravidla (proto třeba ve sci-fi můžou postavy cestovat mezi planetami a ve fantasy existují elfové a trpaslíci), udělám to taky. Alespoň jednou se vzepřu historikům a řeknu, že pro mě nekončí středověk objevením Ameriky, ale smrtí Shakespeara. Vysvětlím hned proč.

V literatuře za Shakespeara a před Shakespearem platila jistá pravidla, která si málokterý autor dovolil překročit. Spisovatelé obvykle vycházeli ze dvou zdrojů – z Bible či z antiky. Třebaže středověká Evropa byla (s výjimkou židovského elementu) veskrze křesťanská, nedokázala se zbavit dědictví (pohanské) antiky, zejména antické filozofie a literatury. Toto dědictví Evropa kombinovala s knihami zařazenými do Bible (kdyby vás to zajímalo, takovému postupu se říká „syntéza“).

Krásným příkladem takového postupu je třeba vrcholné dílo rané italské renesance, Komedie Danta Alighieriho (na kterou bych mimochodem moc rád natočil video; najde-li se, řekněme, deset zájemců, uděláme ho). Kniha se odehrává v klasických křesťanských kulisách, v pekle, v očistci a v nebi. Zejména v pekle potkáváme řadu antických postav (ať už skutečných, nebo fiktivních), které se ovšem do pekla dostaly proto, že nežily v souladu s křesťanským učením. Což mimochodem není moc fair, když vás někdo trestá za porušení zákona, který za vašeho života ještě neexistoval. Tak třeba Odyssea známe všichni. Vymyslel trojského koně, byl to statečný, chytrý a uznávaný válečník. Žil přesně podle morálních požadavků své doby. Jenže smůla, nevěřil v Boha, takže skončil v pekle. A když mluvím o syntéze antiky a křesťanství, nejhezčí příklad najdeme v nejhlubším pekle, u samotného Satana, kde sídlí tři největší zločinci v dějinách lidstva, zrádci vlastního chlebodárce: Jidáš (pamatovat, že byl Iškariotský), který zradil Krista, a Brutus a Cassius, kteří zavraždili Césara. To tedy máme dva zástupce křesťanství (Satan a Jidáš) a dva zástupce antiky (Brutus a Cassius).

A pro středověkou literaturu platí, že vždy musí vycházet z křesťanské morálky, ačkoli tematicky čerpá z antiky. Zlé skutky tedy musí být potrestány, hrdinové musí být správní křesťané (ne snad, že by nesměli nikdy pochybit, ale musí to pak odčinit), církev není možno líčit jakkoliv negativně. A potom je zde ještě jedno pravidlo, tzv. Kolo štěstí: Představte si to následovně (a zkuste se vžít do myšlení středověkého člověka) – Stejně jako je Bůh největší ze všech tvorů, král je největší ze všech lidí. Králem se nestal proto, že by dostal nejvíc hlasů ve volbách, ale z boží vůle. On se zkrátka králem již narodil, bylo mu Bohem určeno, aby vládl ostatním lidem, a tak neexistuje jiný způsob, jak by mohl přijít o trůn, než že zemře. Přesto se občas stalo, že byl král zavražděn, padl v boji a na trůn se tak dostal někdo jiný. A stane-li se králem někdo, kdo se jím stát neměl, vstupuje onen nešťastník na Kolo štěstí. Chvíli to třeba funguje a on se dostane na vrchol, jenže kolo se otáčí dál, takže může následovat jen jediné – pád, trest, smrt. Tak třeba v Hamletovi zabije Claudius krále, krátce se mu daří, vezme si královnu, získá trůn… a bang, Hamlet ho zabije. Totéž se stane Macbethovi, který zavraždí krále, sám se jím stane, jenže přichází zasloužená porážka a smrt. Přes tohle pravidlo nejede vlak a sám Shakespeare se ho držel zuby nehty.

Jenže po Shakespearově smrti se v Evropě začaly dít věci, které měly samozřejmě zásadní vliv i na literaturu. Začala třicetiletá válka, kterou vyvrcholily spory mezi katolíky a protestanty. U nás byla výsledkem staletí trvající vláda Habsburků, v umění nastoupilo církvi oddané baroko, čeština začala odumírat. Ještě zajímavější to ovšem bylo v Anglii. Ve čtyřicátých letech 17. století zde totiž probíhala občanská válka, která vyvrcholila něčím do té doby nevídaným. K moci se dostal Oliver Cromwell, venkovan, který rozhodně neměl postavení na to, aby byl králem (on se tedy prohlásil za „lorda protektora“, rozuměj diktátora). A Oliver Cromwell zařídil v parlamentu popravu krále Karla I. Stuartovce. Poprvé v evropských dějinách tak parlament sesadil krále (zdánlivě) demokratickým způsobem. Pryč je představa krále jakožto Bohem vyvoleného vládce lidí, pryč je představa o nedotknutelnosti člověka s „čistší krví“, pryč je názor (vtloukaný lidem do hlavy po celé trvání středověku), že člověk má prolézt životem na kolenou, neupozorňovat na sebe, nemít žádné ambice a držet se starého dobrého „ora et labora“ („modli se a pracuj“). Šlechta a církev pomalu ale jistě začínají ztrácet vliv a k moci se dostávají obchodníci, politici, vzdělanci, právníci, filozofové či umělci. Středověk končí, novověk začíná.

 

Miltonův Ztracený ráj

Mezi těmito politiky, vzdělanci a umělci byl také jeden, který se jmenoval John Milton. V Cromwellově diktatuře měl vysoké postavení (byl mimo jiné ministrem cenzury a propagandy) a dost výrazně se zasadil o popravu krále. Především to však byl vynikající básník, který napsal jedno z největších a nejslavnějších děl v dějinách literatury: Ztracený ráj. V čem je ten epos tak významný? Kromě toho, že je naprosto geniální po formální i obsahové stránce (Milton byl slepý a diktoval ho po paměti… mimochodem, má to přes 500 stran), promítla se do něj i změna společenských poměrů. Jak napovídá název, báseň vypráví o vzpouře Satana proti Bohu, o jeho porážce, pádu do pekla a pomstě prostřednictvím svedení Adama a Evy, která vedla k vyhnání lidí z ráje. Na první pohled se zdá, že se zde Milton drží klasického středověkého schématu: Satan se pokusí svrhnout Boha/krále a je za to potrestaný. Jenže to má jeden háček. První třetinu knihy totiž vidíme z pohledu Satana, posloucháme jeho argumenty a pomalu nám dochází, že Satan je ten, kdo je morálně ve výhodě. Nemám tu prostor na to, abych celou rozsáhlou knihu rozebíral (opět, stejné pravidlo jako u Komedie, najde-li se alespoň 10 zájemců, uděláme video), uvedu ale aspoň několik důkazů:

V první řadě zjistíme, že Satan byl něco jako první zástupce Boha, jenže Bůh stvořil Krista, který se tak v nebeské hierarchii dostal před Satana. Bůh tedy porušil pravidlo, které sám zavedl. Bůh je taky vševidoucí, takže musel vědět, co se stane. Udělal to tedy i přesto, že věděl, že se proti němu Satan (a třetina dalších andělů) vzbouří. Stejně tak umístil spolu s Adamem a Evou do ráje strom poznání, přestože věděl, že si to zatracené jablíčko nakonec utrhnou. Satan se svými kolegy pak žijí v pekle relativně v míru, zakládají společenství, ve kterém se rozhodují na základě porad a hlasování atd., jinými slovy oproti tyranskému režimu všemocného Boha zavádí oni svého druhu demokracii (varování: hodně to zjednodušuji). Satan pak pronáší slavnou promluvu: „Lepší je vládnout v pekle než sloužit v nebi“. Proti tomu se těžko nachází protiargument. Budete raději otroky v krásné vlastní zemi ovládané tyranem, nebo budete svobodní v exilu? Oprávněná vzpoura proti vládě tyranského krále se nám tak ze společnosti poprvé přesouvá i do literatury – a opět se nám vrací ozvěna antické filozofie. Římský literát a filozof Seneca píše v jednom z listů Luciliovi, že „vražda na tyranovi není zločinem“.

 

A co bylo dál?

Cromwellova představa o demokracii se zvrhla v další diktaturu, tyran si akorát neříkal král, nýbrž „lord protektor“. Vydrželo to navíc jenom pár let, po Cromwellově smrti se vrátil na trůn Karel II., syn popraveného Karla I., který udělal přesně to, co byste asi udělali vy, kdyby vašemu otci usekli hlavu. Začal se mstít. Demokracie si zkrátka ještě musela počkat. Uplynulo nějakých sto let a Evropa pokračovala v divoké existenci plné válek, morů, politických intrik, her o trůny atd. Dost se toho událo i v literatuře a filozofii: Především ve Francii (ale i ve zbytku Evropy) se začíná šířit tzv. osvícenství, tedy filozofický směr, který odmítá barokní myšlení, do popředí staví člověka, svobodu, volnost vyjadřovat své názory. Oproti barokní okázalosti a absolutní důvěře v Boha prosazují osvícenci logiku, etiku, pokrok (i vědecký), lidská práva atd. Přichází rok 1789 a tato epocha ústí do takzvané Velké francouzské revoluce. A teď dávejte pozor, jak se dějiny opakují.

Střední třída se opět vzbouří proti monarchii, začíná další občanská válka a s pěkně znějícím heslem „rovnost, svornost, bratrství“ na rtech useknou povstalci hlavu králi Ludvíku XVI. (i jeho ženě Marii). A opět nenastane svoboda a demokracie, ale režim daleko horší než monarchie. U moci se rychle střídají Danton, Robespierre, Couthon, Marat. Vraždí se mezi sebou, vraždí šlechtu i měšťany, zavádějí policejní stát. Pod záminkou „ušetření zločincům trápení“ se začíná užívat gilotina, nástroj schopný zabít desítky lidí za několik hodin. Na počátku byla gilotina, na konci plynové komory…

Když se představitelé revoluce konečně dokázali kompletně vyvraždit a nechat po sobě zruinovanou Francii, přišel další diktátor, Napoleon, a začala další dlouhá a krvavá válka. A v roce 1808 se na divadelní prkna poprvé dostává divadelní hra Heinricha von Kleista nazvaná Penthesilea. Je to hra, která si (zdánlivě tradičně) vypůjčuje téma z antiky. Máme zde řeckého hrdinu Achillea, královnu Amazonek Penthesileu atd. Děj se pomalu odvíjí a divák najednou zjišťuje, že tu něco není v pořádku. Mizí tradiční prvky křesťanské morálky, někam se ztratil výchovný prvek a co je nejdůležitější: Hra končí morbidním výjevem, kdy se Amazonka v šílenství vrhá na tělo mrtvého Achillea a spolu se svými psy ho začne zuby trhat na kusy. A ještě u toho křičí „Polibky a kousance, to se rýmuje, a kdo z celého srdce miluje, může jedno vyměnit za druhé“. Obecenstvo je zděšené z tak otevřeného ztvárnění hnusu a násilí (třebaže platit vstupné na veřejné popravy jim připadá jako příjemně strávené nedělní odpoledne), opona na scéně padá a začíná epocha, kterou dnes nazýváme „modernou“.