Čau!
Ve videu EP37 10 nejčastějších pravopisných chyb jsem vybral několik (z mnoha) chyb, které se podle mého názoru nejrychleji šíří novinami, internetem, a dokonce i knižní produkcí.
Na ploše deseti minut však není možné vysvětlit všechny sledované jevy podrobněji, učiníme tak tedy alespoň prostřednictvím psaného článku, určeného spíše hardcore fanouškům češtiny. Byli jste varováni
1. Tvary „by jsme / by jste“.
Různé jazyky vyjadřují podmiňovací způsob (odborně „kondicionál“) různými jazykovými prostředky. Např. němčina či angličtina si vystačí s pomocnými slovesy „would/würde“. Větu „já bych přišel“ sestaví takové jazyky jednoduše tím způsobem, že před základní tvar slovesa vloží sloveso pomocné. Tedy anglicky „I would come“ (nebo „I would’ve come“), německy „Ich würde ankommen“.
V češtině je to ovšem o něco málo komplikovanější. Musíme použít pomocné sloveso a zároveň změnit plnovýznamové sloveso (v tomto případě „přijít“) na tzv. l-ové příčestí („l-ové“ proto, že končí na „l“, tedy „přišel“). Pomocné kondicionálové sloveso nemá (stejně jako německé „würde“) infinitivní tvar, protože se jedná o pozůstatek gramatické kategorie, která již v současné češtině de facto zanikla (pokud vás to vážně hodně zajímá, jednalo se o „aorist“ – google it!). Vystačíme si s vysvětlením, že se jedná o zvláštní tvary slovesa „být“.
Nezapomínejte také na to, že se jedná o příklonku, takže jí ve větě vždy náleží druhá pozice (tzn., že nemůžete napsat „zítra přišel bych“, ale jen a pouze „zítra bych přišel“).
A jaké jsou tedy tvary pomocného slovesa „bych“: sg.: 1. já bych; 2. ty bys; 3. on by; pl.: 1. my bychom; 2. vy byste; 3. oni by.
Správně sestavená věta by tedy měla znít: „My bychom přišli“. Pokud napíšete „my by jsme přišli“, kombinujete dvě různá pomocná slovesa: kondicionálové „by“ a zároveň „jsme“, které však v češtině neslouží k tvorbě podmiňovacího způsobu, nýbrž minulého času (např. „my jsme přišli“).
Proč vlastně takovou chybu děláme? Říká se tomu „hyperkorektnost“, což znamená, že se tak strašně snažíme psát spisovně, ať to přeženeme a uděláme chybu. Jelikož často slýcháme promluvy jako „Kdy ste včera přišli?“, myslíme si, že i v případě tvaru „byste“ se jedná o nespisovný tvar, a tak ho rádoby opravíme na „by jste“.
Pro zajímavost: I v češtině je teoreticky možné kombinovat dvě různá pomocná slovesa, a sice pokud tvoříme tzv. „antepréteritum“, což je kategorie, která zatím ještě nezanikla, ale má k tomu hodně blízko, protože ji už skoro nikdo nepoužívá. Je to vlastně obdoba anglického předminulého času nebo německého plusquamperfekta. Jinými slovy, vyjádříte to, že se něco stalo ještě před tím, než se stalo něco jiného, a zkombinujete minulý a přítomný tvar pomocná slovesa „být“. V angličtině můžete říct: „I had met her before she left the house“, v němčině „ich hatte sie getroffen noch bevor sie das Haus verlassen hat“. Česky bychom pak mohli říct „Já jsem ji byl potkal ještě předtím, než odešla z domu“. Antepréteritum už se však bohužel v dnešní češtině moc nevyskytuje a slýcháváme ho spíše v jazykových vtipech typu „kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl nechodil“.
2. Zájmeno „já“ v jiných pádech:
Jedna z nejčastějších chyb, přitom je to tak jednoduché. Vlastně jsem už všechno řekl ve videu: 2. a 4. pád slovesa „já“ píšeme jako „mě“, 3. a 6. pád „mně“.
Existuje užitečná mnemotechnická pomůcka: 2. pád má 2 písmenka, 3. pád 3 písmenka, takže „beze mě“, „ke mně“. No a 4 = 2*2 a 6 = 2*3, takže „vidíš mě?“ a „mluv o mně“.
3. Pozůstatky duálu:
Na chvíli se teď vrátíme do dávné historie českého jazyka, tedy do doby, kdy všichni Slované mluvili stejnou řečí (tzv. „praslovanština“) a rozdíl mezi češtinou a chorvatštinou byl asi stejný, jako je dnes rozdíl mezi britskou a americkou angličtinou. Tehdy existoval kromě singuláru a plurálu také duál. Když si tedy čtete staré verze evangelií, kde Josef a Marie (tedy dva lidé) putují do Betléma, vidíte, že cokoliv ti dva udělají, udělají to prostřednictvím jakéhosi zvláštního tvaru slova. Duál samozřejmě zaniknul, ale něco málo po něm v jazyce zůstalo, konkrétně skloňování slov „oči, uši, ruce, nohy, ramena, kolena, prsa“. A pak samozřejmě skloňování číslovky „dvě“. Zkrátka slova, která se ve skutečném světě vždycky vyskytují po dvou (to, že někdo přijde o ruku, samozřejmě logiku jazyka nezajímá). Vezměme si třeba slovo „noha“. Je ženského rodu a končí na „a“, takže za normálních okolností bychom ho skloňovali podle vzoru žena. Jenže si to zkuste. Pak bychom museli říct „bez noh; s nohami“. Jenže to by byla chyba, protože správně skloňujeme slovo noha podle vzoru „dva“. Tedy „bez nohou“ analogicky k „bez dvou“ a „s nohama“ analogicky k „se dvěma“. Tvar „bez noh“ je sice možný, ale zní strašně. Jiná je situace v případě, kdy nemluvíme o párových částech lidského těla, potom už duál nehraje roli a skutečně tvar „noha“ skloňujeme podle vzoru žena. Tedy např. „stůl se třemi nohami“ analogicky k „stůl se třemi ženami“.
4.Názvy ulic:
I tady dělá hodně lidí chybu, nejspíš proto, že se jedná o relativně mladou změnu v pravopise. Dříve se striktně psalo velké pouze první písmeno v názvu ulice. Tedy např. „Na lánech“ (výjimka jsou samozřejmě vlastní jména v názvech ulic: např. „U hrobu Mozarta“ – taková ulice nejspíš neexistuje, ale nic lepšího mě nenapadlo). Dnes ovšem píšeme s velkým písmenem i druhé slovo v názvu ulice, ovšem pouze v případě, že první slovo je předložka; např. „U Lesa, Na Lánech“, ale „Šikmá alej“ (což je očividně kalk harrypotterovské Diagon Alley) nebo „Dukelských hrdinů“.
Pokud ovšem uděláte chybu při psaní velkých písmen, nic si z toho nedělejte, čeština je v tomhle ohledu extrémně náročná. Snad nebudu falešný prorok, když řeknu, že dříve nebo později se přizpůsobíme angličtině a budeme psát velkým písmenem všechna slova obsažená v názvech s výjimkou spojek.
5. Zhlédnout film:
Možná si ze školy pamatujete pravidlo, že předponu „z“ píšeme, když se jedná o změnu stavu (zničit), zatímco předponu „s“, pokud něco mění směr (spadnout). Když se díváme na film, tak nic směr nemění, správně je tedy „zhlédnout film“. Existuje samozřejmě i slovo „shlédnout“, tam však směr hraje roli. Můžete například „shlédnout z balkonu“.
6. Tip/typ:
Slovo „tip“ značí předběžné odhadnutí výsledku („tipni si, jak dopadne fotbal“) nebo doporučení. Věřte nevěřte, slovo pochází z anglického „to tip“, tedy „dát spropitné“. Když se nad tím zamyslíte, nějakou logiku to dává.
Tvar „typ“ pochází z latinského „typus“, což původně znamenalo „obraz, figura“. K nám se výraz dostal přes němčinu a znamená vlastně to samé, jako „druh“. Tedy např. „typ zboží; typ člověka“
7. Protěžovat/protežovat:
Slovo protežovat nijak nesouvisí s „těžbou“, převzali jsme ho totiž z francouzského „protéger“ či latinského „prótegere“, což znamená „krýt, chránit“. Tvar „protěžovat“ je bohužel tak častý, že se již v některých slovnících českého jazyka objevuje, třebaže obvykle s dodatkem, že z etymologického úhlu pohledu je to chyba. Pravda ale je, že kdybychom brali ohledy pouze na etymologii, čeština by se nemohla nijak vyvíjet, a tak bychom dodnes používali duál, aorist nebo antepréteritum. A to asi nechcete.
8. Efektní/efektivní:
Má Nemesis, neustále to pletu. Adjektivum „efektní“ je odvozené od slova efekt, tedy něco, co dobře vypadá, udělá to na vás dojem. Fotbalista může dát efektní gól, režisér může používat efektní triky. Přídavné jméno efektivní je odvozené od slova efektivita, jež značí dobrou a rychle odvedenou práci. Můžete tedy např. vymyslet „efektivní řešení globálního oteplování“. Výsledek bude ten, že se globální oteplování rychle zastaví a už s ním nebudou žádné problémy.
Tip odborníka č. 47: Pokud si nemůžete vzpomenout, řekněte, že to bylo „efektní i efektivní“. Tahle dvě slova jdou ve skutečném světě obvykle ruku v ruce.
9. Standardní/standartní
Slovo „standard“ znamená nějakou obvyklou úroveň nebo ustálenou podobu, zatímco slovo „standart“ neexistuje. Existuje ovšem slovo „standarta“, které značí vlajku nebo vojenský prapor. Vtipné ale je, že obě slova vycházejí ze stejného základu, a sice ze starofrancouzského tvaru „estandart“, který značil… prapor. Jenže jak známo, francouzština ovlivnila i angličtinu, která slovo taktéž přejala a přeměnila ho na „standard“, které pro změnu přejala čeština. Na tomhle příkladu je možná vidět, jak pokrytecká dokáží pravidla českého pravopisu být. Poslední písmenko se mění jen podle toho, ze kterého jazyka čeština slovo přebrala.
Tip odborníka č. 97: Pokud napíšete do písemky „standartní“, můžete se pak hádat, že vy neodvozujete slovo „standart“ od anglického „standard“, ale od starofrancouzského „estandart“, a máte tedy právo psát na konci „t“. Buď tím učitelku naštvete, nebo ohromíte. Pravda bude každopádně na vaší straně, což potvrdí 9 z 10 etymologických slovníků češtiny. Ale ne, vážně, pište radši „standardní“.
10. Potenciální/potencionální
Na závěr jsem si nechal nejkontroverznější téma, o které se vedou diskuze jak na internetových fórech, tak i mezi lingvisty. Slovo „potenciální“ značí to samé, co „možný“. Je odvozené z latinského „potentialis“, které je odvozené ze substantiva „potentia“, tedy „moc“ nebo „síla“ (no však to znáte s tou potencí a impotencí). Není tedy žádný důvod psát „potencionální“.
Tady to ovšem začíná být zajímavé, protože jak mě po publikaci videa upozornila bývalá spolužačka, která dnes pracuje v Ústavu pro jazyk český, neměl jsem pravdu, když jsem řekl, že „se uvažuje o kodifikaci tvaru potencionální“. Nejen že se o ní uvažuje, ale dokonce se ten tvar objevil v Akademickém slovníku cizích slov. To proto, že v některých slovnících angličtiny se kromě tvaru „potential“ řídce vyskytuje i tvar „potentional“. Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem takový slovník našel. Tvar „potentional“ hodnotí jako „rare“ a k etymologii slova uvádí, že tvar vzniknul pravděpodobně omylem, analogicky k „intentional“.
Ve většině slovníků českého jazyka se ovšem uvádí jako správný pouze tvar „potenciální“ a já osobně odmítám přijmout tvar slova, který se k nám dostal skrze anglické slovo, které se ani v angličtině prakticky nepoužívá a navíc vzniklo… wait for it… z neznalosti pravopisu.
Tip odborníka č. 149: Já jsem „grammar nazi“, ale vy si klidně piště „potencionální“. Sice je to hřích proti jazyku, ale pokud se nebojíte, že skončíte v lingvistickém pekle, tak budiž, hlavu vám za to nikdo neutrhne a v nejhorším případě se můžete bránit tím, že v Akademickém slovníku cizích slov je tvar „potencionální“ uvedený jako možný.
P.S.: Schválně jsem si po sobě text nepřečetl, takže mi můžete vrátit moje hnidopišství a do komentářů napsat, kde všude jsem udělal pravopisnou chybu nebo překlep.