Čau! Dnes budeme v EP56 na potítku pokračovat ve vyprávění o životě a díle jediného českého nobelisty (alespoň tedy za literaturu) Jaroslava Seiferta. Začneme tam, kde jsme minule skončili, a sice na začátku druhé světové války. Pokračovat budeme přes nástup komunistického totalitního režimu, který sice Seifertovi tvořit kompletně nezakázal, život i tvůrčí možnosti mu však ztrpčoval. Na začátku padesátých let se dostal Seifert do nemilosti propagandy proto, že publikoval pesimistickou knížku, jež se nehodila do krámu optimistické rétorice socialistických ideologů, v polovině padesátých let zase Seifert spolu s Hrubínem statečně vystoupili na spisovatelském sjezdu a vyzvali k propuštění vězněných básníků. V šedesátých letech se Seifert díky uvolněnější atmosféře vrátil do literárního světa, ovšem jen krátce, do začátku tzv. normalizace. Poté opět musel publikovat svá nová díla v samizdatu či exilu. Nadále však zůstával morální autoritou. Jednak proto, že se nebál otevřeně pojmenovávat věci pravými jmény, jednak proto, že byl de facto posledním žijícím členem zlaté generace české literatury. Jeho poezie postupem času ztrácela melodičnost a pravidelnost, ubývalo také metafor, stárnoucí Seifert si vystačil s volným veršem a jednoduchým jazykem, jímž se již neutíkal k tématům, jako byla kdysi ve dvacátých letech exotika, cirkus či proletariát, vystačil si s všednodenními tématy, myšlenkami a jistou dávkou nostalgie. To však neznamená, že by jeho poezie jakkoli ztrácela na kvalitě či naléhavosti. Právě naopak.
Každý týden pro vás vypouštíme nové video. Pokud se o něm chcete dozvědět co nejdřív, sledujte nás na Facebooku a na YouTube kanále #napotítku. Tady na našem webu najdete různé články nebo třeba testy. Chtěli byste video na téma které jsme přeskočili nebo nám třeba říct, co se vám nezdá nebo se vám líbilo? Napište nám na Facebooku nebo do komentářů na YouTube a hlavně sdílejte, ať i vaši kamarádi a spolužáci mají na potítku inspiraci.
Ať se vám dobře čte!